Když se vám podaří vyhrát mistrovství ČR, je to dobrý. Když ho rok na to vyhrajete znova, je to paráda. Když se navíc díky tomu kvalifikujete na Mistrovství světa, je to pohádka. Ovšem je vás v týmu všehovšudy 12, s čímž se sice dá vyhrát republika, ale svět těžko. Tak hned v dubnu sebevědomě začnete skládat a trénovat ten nejlepší ženský tým, co se kdy proháněl po stadionech. Vzniknou sice menší potíže, když vás na jeden přípravný turnaj nevezmou a druhý je radši rovnou zrušen, poněkud to zamává s tréninkovým plánem, ale dá se to přežít. Že jste si možná ukousli větší sousto, než zvládnete, vám začne být jasné, když se vám nováček v týmu vysměje za neschopnou organizaci. Za tři měsíce se topíte ve formulářích, kde jste svým podpisem stvrdili už úplně všechno včetně souhlasu s možností své vlastní smrti v průběhu akce. Otupeni nekonečným přílivem pokynů a zákazů si začínáte rouhačsky myslet, že byste snad radši zůstali doma. ale vše je zapomenuto a odplaveno emocemi, když vám na soustředění celý tým poslušně běhá po hřišti v 35° vedru. A říkáte si, že asi opravdu máte ten nejlepší ženský tým, co se kdy proháněl po stadionech. Vzniknou sice větší potíže, když se těsně před turnajem zraní dva lidi, ale koho něco takového ještě překvapí?
A tak chutě dorazíte do divukrásného Lecca obklopeného skalami, a tady teprve nastanou pravé potíže. Protože leje jako z konve už třetí týden, informace od organizátorů se chovají asi jako by je nosili znavení, promoklí a opilí poštovní holubi, hřiště by se možná dala kydat, ale o hraní nemůže být řeč. No nic, obrníte se trpělivostí.
První den prohrajete proti ZUF (Švýcarsko) a Atletico (Finsko). Druhý den prohrajete proti legendě Iceni (Británie). Na ten zápas se asi všechny těšily, protože teprve tam začnete něco hrát. Dostanete sice výprask 15:4, ale připadáte si jako šampióni, jdete se fotit a kdyby bylo čím, nechaly byste si snad podepsat zabahněné dresy. Třetí den proti Copenhagen Hucks (Dánsko) bude asi váš nejlepší zápas. Držíte intenzitu nasazenou proti Iceni a je to koukatelné, bohužel ale zase jen další prohra. Dlouhé týmové porady vedou pouze k památnému prohlášení: "Musíme hrát dokonaleji." Ale ani to se nedaří, zatím jste dokázali pouze prohrát, prohrát vyrovnaný zápas a prohrát i zápas, kde jste celou první půli vedli - Sin City (Singapur). Jestli to bylo únavou, malou dravostí nebo jen tím, že prostě pár věcí nevyšlo, nikdo neví.
Několik věcí je ale jasných už teď. Ve finále asi nebudete. Fyzicky jste na tom o pořádný kus pozadu oproti týmům v horní půli tabulky. Spodní půlka je výkonnostně celkem vyrovnaná, zápasy rozhoduje spíš hlava než nohy. Argument "myšlený to bylo dobře, akorát jsem to špatně hodila" už nemá na světovém turnaji místo. Risk je chyba, turnover je bod proti. Čím složitější problémy s týmem řešíte, tím víc se utvrzujete v přesvědčení, že máte nedostatky v základních herních dovednostech. A ty jsou ve výsledku to jediné důležité, co je potřeba umět. Například ubránit otevřenou stranu. Síla obrany ale není přímo úměrná fyzické zdatnosti. Problém je zase v hlavě. Co stačí na české lize, nestačí moc v Evropě a na World's budete na chvostu. Jenže jak tu intenzitu přenést domů na trénink s nováčky a poloviční účastí?
Takže poslední den. Ráno mlha před očima a v hlavě duní: "Co když VŠECHNO prohrajeme??" Tuhle otázku už ale máte půl roku vyřešenou, takže ji nahradí palčivější problém - co říct týmu pátý den turnaje, se šesti prohrami v kapse, před zápasem o poslední čtyři příčky? V tu chvíli si taky uvědomíte, že to vlastně říkáte tak trochu - hlavně - sobě, ne? Proti Brilliance (Rusko) je to zase o vlásek ale závěr je jasný, nezasloužíte si to. Deset minut dlouhý bod zhruba ve dvou třetinách času se po asi sedmi turnoverech na obou stranách nakonec podaří dohrát Ruskám a v tu chvíli je jasné, jak zápas dopadne. Takže zbývá už jen jedna hra a je to teď, nebo nikdy. Neuvěřitelné se stane skutkem, nakonec to tam padne. A vy si říkáte, jestli to není vlastně jedno? Asi spíš ne.
Večer se opijete, druhý den jdete fandit Američanům na finále. Opar se zahojí po týdnu, spálená kůže se sloupe po dvou, a vám zůstane jen ponaučení:
- V bahně se dá hrát.
- Dobrý trenér se nezaměřuje na chyby, tím méně na vlastní.
- Tým se skládá z lidí, kteří po dobu turnaje vědomě upřednostňují společný zájem před zájmem osobním.
- Ten nejlepší ženský tým, co se kdy proháněl po stadionech, už existuje. Ten náš.
