Na kvalifikaci Open a Women v Hradci Králové byla představena nová putovní trofej pro druhou ligu v Pohořelicích - Otík. Snídaňoví reportéři tentokrát opustili oblast gastro-investigativní žurnalistiky a přináší vám tento rozhovor. O Otíkovi, jak a proč vzniknul, ale i tom, co chybí v dnešní komunitě, se naši reportéři bavili s autorem napádu Jerrym (TM), autorem custom-made podstavce panem truhlářem Františkem Fenclem (PD) a odstupujícím předsedou ČALDu Carlosem (Tios).
Otík jako trofej má podobu antického sportovce. Co je Otík zač?
Jerry: Otík je takový Emil Zátopek.
Frank: Jo jo, je to takový Emil Zátopek českýho Ultimate.
Jak a proč se tady tuto sezónu objevil?
Frank: To je jasný, Otík je tu proto, že Tiosové vyhráli loni druhou ligu a říkali si, že by bylo hezký, kdyby tu bylo něco, co se dělá na první lize.
Carlos: Ale na první lize žádná putovní trofej není.
Jerry: Ale zase jsou medaile.
Frank: No, a proto Tios napadlo, že by bylo fajn mít nějakou trofej pro druhou ligu.
Carlos: Že by bylo fajn, mít trofej pro druhou ligu, ale už ne pro tu první. To je podle mě zásadní přesah Otíka.
Proč Otíka získá vítěz druhé a ne první ligy?
Frank: To byl Jerryho nápad.
Jerry: To se stalo v Bohumíně 2016…
Frank (skáče do řeči): No prostě takhle, Tiosové chtěli být někde napsaný, že někde něco vyhráli. Mohl se samozřejmě udělat i pro první ligu...
Carlos: Tam by na tý trofeji byli napsaný taky (pozn. red.: Tios vyhráli první ligu v roce 2008).
Frank: Přesně, tam by byli napsaný taky. Ale většina z nyní hrajících hráčů by se cítila blbě, že tam tehdy nehrála. No a ta většina chtěla mít něco, kde by jim patřilo to jedno místo na podstavci.
Jerry: Kluci, vy mě bavíte, ale jste úplně mimo. V tom Bohumíně 2016 měl Tios takový pocit - já jsem na tom turnaji nehrál, ale ten pocit si teda dokážu živě představit – ty lidi prostě měli pocit, že vyhráli turnaj, ale nedostali vůbec nic. Něco jim strašně scházelo, chtěli prostě trofej. Navíc měli pocit, že hrajou o kvalifikaci, která bude až za rok. Ale jako hráči chtěli hrát o něco hned teď. A to je právě Otík. O Otíka hraješ hned teď. Jestli chceš mít svoje jméno na Otíkovi, musíš hrát hned teď a okamžitě, každý zápas.
Carlos: Akorát dole.
Jerry: Sice hraješ dole, ale hraješ zápas. Taky můžeš sedět doma a nehrát vůbec nic.
Carlos: Mně to nevykládej, já tam dole hrál teď dva roky.
A proč je trofej jenom pro Open?
Frank: Protože Tios hrajou Open.
Carlos: A hlavně druhá liga žen ještě není.
Ale druhá liga mixed je. Tak proč není trofej pro ni?
Carlos: Druhá liga mixu je, to je pravda.
Frank: Tios hrajou open, vždyť to tady furt řikám.
Jerry: Trik je v tom, že kategorie na trofeji není vůbec napsaná. My jsme si až po gravírování uvědomili, že existují i jiný kategorie než Open.
Carlos: A jak říká Frank, až Tios začnou hrát mix, bude to i pro ně.
Jerry: A kdyby něco, tak ten mix můžem dát na Otíka zezadu s Women. Tomu se nebráníme. Všechny čtyři strany Otíka jsou použitelný. Tím pádem se bude ten podstavec rychleji zaplňovat a ty podstavce se budou častěji měnit. A Frank už si na ně přitáhl dřevo. To je hezkej příběh, Franku, řekni ho. Frank šel prostě pro dřevo do pražskýho lesoparku a pak ho půl roku sušil v dílně. Půl roku! Na to se ho zeptejte.
Tak povídej, Franku. Jaké dřevo jsi našel.
Frank: Já bych začal tím, že za mnou jednou přišel Jerry s tím, že by to bylo hezký udělat. A já jsem si hned řekl, že to nebudu dělat z nějakýho hezkýho dřeva, co bych musel kupovat. A protože jedna fošna stojí třeba dva tisíce, tak mi přišlo, že na jednu takovoudle píčovinku to je zbytečný. Takže jsem se někdy na jaře sebral, vzal jsem si batoh a pilu-jednoručku, klasickou lupičku. Šel jsem do lesa a tam jsem asi hodinu řezal tři kusy klády. Byl to dub a ten je tvrdej jak železo, tu pilu jsem na tom úplně ztupil. Nakonec jsem to teda odřízl, naložil do báglu, ale teď jsem to skoro nemohl odnýst, protože to vážilo asi šedesát kilo.
Jerry: To v případě Franka znamená takový mravenčí výkon.
Frank: Pozor! Ale já jsem s sebou neměl auto, abych to mohl odvézt. Takže jsem šel pěšky a s tímhle báglem jsem došel ještě do Roztyl na metro, dojel jsem na Budějárnu, z ní do Dvorců, pak musel vyjít schody, no prostě na konci mě každej krok bolel. V dílně jsem to pak rozřezal a čekal až se to vysuší. To je můj příběh, vlastně příběh Otíka.
Takže doma máš teď připravený i ty další podstavce.
Frank: Mám je v dílně. Ale když se na Otíka podíváte, tak ten podstavec by měl stačit na třeba na třicet let.
Jerry: Co kecáš?
Frank: Tak si to spočítej. (Chvíli počítá.) No, vidíš šedesát čtyři.
Jerry: No, dobře. A to jsme ještě zapomněli na T.R.E.E. Na podstavci je sice vygravírovaný jako první rok 2014, ale druhá liga se hrála už roku 2013 a tu vyhrál tým T.R.E.E.
Carlos: Takže Monkeys.
Jerry: No a T.R.E.E. si není schopný zaplatit cedulku. Protože pointou je, že tým, který Otíka vyhraje, má trofej u sebe celý rok, ale během něj musí Otíka obohatit o svoji cedulku se jménem týmu a rokem vítězství. A za rok trofej putuje dál.
Nemrzí vás, že jste s Tios letos postoupili do první ligy a letos Otíka už nezískáte?
Jerry: Mrzí mě, že ho nemůžu promovat a pak předávat. Rád bych naši komunitu nastartoval, aby věděla, že tu ta trofej je a je o ní teď třeba trošku pečovat. Doufám, že mě zastoupí organizátoři ve stejném nadšení. Vlastně mi to trošku líto je.
V Hradci jste Otíka propagovali s heslem: Hráči sobě. Jak jste vlastně přišli na to, že trofej pro druhou ligu sami vyrobíte?
Frank: Já ti to řeknu. ČALD nemůže řešit všechno, to je všem snad jasný. Jednak na to nemá kapacitu a nikoho to asi nebaví. A za druhý, ČALD není tak schopnej jako my dva s Jerrym, který to uděláme takhle krásný.
Jerry: No jo, já jsem se spojil s Frankem, protože to se dřevem umí, on to takhle krásně všechno vypiplá.
Frank: Když za mnou Jerry přišel, říkal jsem si, proč ne. Je to vlastně taková sranda, mě to bavilo, dělat něco pro ostatní, něco pro komunitu.
Jerry: Já jsem se cítil trošku jako Back to the roots. Když ještě tehdá ČALDu nebylo…
Frank (skáče do řeči): Jerry, ČALDu bylo vždycky.
Jerry: Jasně, ale nemusel se starat o tolik věcí jako teď. Tehdy si všechno hráči všechno dělali sami. Aby bylo jasno, tohle není žádna akce proti ČALD, naopak. Myšlenka je, že my sami hráči si uvědomíme, že jsme ČALD. Že jsme sami asociací a tvoříme ji nevědomky a nezúčastněně. Abychom žili frisbeem a udělali něco pro něj.
Frank: Kdokoliv může přijít s čímkoliv. Hlavně ať je to sranda.
Je to něco, co vám u mladých hráčů chybí? Větší aktivita nebo zapojení?
Frank: Já si myslím, že lidi jsou teď víc soustředěný na vlastní hru, ne tolik na komunitu. Řeší se pořád jenom turnaje, řeší se soustředění a reprezentace. Dřív to bylo jiný, bylo nás sto v republice a všichni se znali. Přijel si na turnaj a byla to tak trošku party. Dneska přijedeš na turnaj a tři čtvrtě lidí tam neznáš a nebavíš se tam s nima, protože jich tam je dve stě.
Jerry: Není to horší, je to jenom větší.
Frank: Je to jiný. Dřív, když jsi dělal turnaj, tak jsi na něm chtěl mít něco speciálního. Nám třeba jednou na turnaji vystupovala skupina Doubravánek. Nebo jsi dělal divadlo jako Opice. Dneska přijedeš na jakýkoliv turnaj, odehraješ, jdeš na večeři, do haly, jdeš spát, ráno vstaneš a jdeš zase hrát. Ne, že by to byl špatnej turnaj, ale je to všechno stejný. A pak jsou turnaje, který se vymykají. Ale to jsou většinou fun turnaje. Jako třeba Atrucup, který má vždycky nějaký téma nebo myšlenku. Ty lidi ho dělají sami pro sebe, protože je to baví.
Jerry: Možná mají všichni starost o to, jak hrajou jako jednotlivci. A to, že tě to tvoří jako člověka, dává ti to nějaký směr a drží tě to v nějakých kolejích, to si uvědomíš až později. Možná, když už hraješ deset let, tak si uvědomíš, že by z tebe byla nějaká opilecká troska nebýt frisbee, který tě aspoň trošku fyzicky drží nad vodou. Není to o tom, že by s tím nemohl přijít mladší člověk, než jsme my, ale možná tam hraje trochu roli nostalgie.
Frank: Třeba něco dělají Fujové, jak hrajou s tím svým bandem. Ale nikdy to není na turnaji, že by si sedli a řekli: teď budeme hodinu hrát, přijďte si s náma zazpívat. Mají vždycky vystoupení někde v háji. Ale je to škoda, že tohle nedělají i na turnajích, byla by to sranda.
Jerry: Jo! Chceme, aby Fujband hrál na turnajích častěji!
Frank: Každý může udělat něco proto, aby se lidi bavili. Nemusí se jenom kalit a hulit tráva. Stačí jen nějak přispět.
Carlos: Je docela zajímavý pozorovat, jak jde ten sport výš. Je čím dál lepší a profesionálnější, což je normální, ale zároveň tu asociaci drží všichni. To znamená, že by takovýdle skvělý blbosti mohl dělat úplně kdokoliv a pomohlo by to všem, abychom se pak na turnajích cítili, že je to všechno kolem naše. To tu teď chybí. Zároveň to, že je to sportovnější a že na nějakých turnajích, jak říkal Frank, není party, to je normální. Ale bohužel se z toho vytrácí ta sounáležitost hráčů, že je to jejich asociace. Protože pak máš problém dostat lidi do projeků, kde by mohli pomoct.
Jerry: We are the association!
Frank: We are ČALD. And ČALD is you!
Jerry: We are association, but you don‘t know it.
Carlos: To je součást. ČALD říká: Pomáhejte, ale nemusíte být součást VR! Můžete dělat něco, co vás baví, nebo něco, v čem víte, že byste mohli pomoct. V tom je ta paralela s Otíkem. Chcete si vymyslet cenu pro druhou ligu? Je to vaše, máte prostor, není to problém.
Je to tím, že mladší hráči tohle nezažili?
Frank: Nezažili to, neznají to a jsou teď orientovaní na výkon. Jdou na hřiště, hrajou, snaží se ze sebe dát to nejlepší a tyhle věci okolo, jako něco vytvořit nebo vymyslet, ty je nenapadnou. Aspoň já myslím, že je nenapadnou, protože schopní by toho určitě byli. Jsou zvyklí, že všechno mají. Přijedou – mají medaile, přijedou – mají co jíst, přijedou – mají všechno zařízený. Je to nenapadne, že by sami mohli něco vytvořit, něco vymyslet, udělat si ze sebe srandu jako to dělají třeba Opice na Chrasti.
Mrzí vás to, že se víc mladých lidí aktivně nezapojuje nebo nepřichází s nějakým vlastním nápadem?
Jerry: Já to beru jako nějaký úřad, na kterým seděj ti staří, kteří musí vymřít, aby je zas mladí nahradili. Možná si to místo my starší trošku uzurpujem, ale na druhou stranu třeba tahle trofej, ta by od těch mladejch nikdy nepřišla. Nebo možná jen cítíme nějakou nostalgii.
Frank: Asi jo. A je to taky takový příjmemný, že prostě uděláš něco pro ty ostatní, což bylo dřív úplně normální. Dneska máš všechno daleko víc profi. Turnaje jsou udělaný víc systémově a všechno na nich funguje.
Jerry: Možná i vy proto můžete dělat reportáže o snídaních, protože jsou na dnešních turnajích úplně automatický. Ale dřív to byla dobročinnost, že holky něco napekli a něco se přivezlo, zatímco dneska se už volá po teplý kuchyni.
Frank: Je to dneska všechno líp přizpůsobený pro samotnou hru, ale tím se malinko vytrácí duch, který turnaje měly dřív.
