Před vlastním mistrovství Evropy jsou jednotlivým státům přiděleny počty účastníků (spoty). Pro nás bylo nepříjemným překvapením pouze jeden spot do kategorie Open a jeden do ostatních kategorií. Na předcházející ME jsme dostávali 3 až 4 spoty do Open. Nominace do Open byla podle výsledků ČR ligy v předešlém roce. O druhý spot se popraly Marťák za Masters (Martin Slížek) a Zdenička za ženy (Zdeňka Kosková) na půdě ČALD. Přednost po urputném hlasování dostal Marťák. Další možnost kvalifikace bylo individuální žádost o „divokou kartu“. Toho využil Lukašíček (Lukáš Filandr). Dokonce zajistil i spot pro Zdeničku, ale zbytečně, účast si rozmyslela. Nezbývá než vyrazit směr Francie ve složení Dany (Daniel Hokeš) a Lukašíček za Open, Marťák jako novopečený Masters.
Odjezd naplánován na pondělí 7:00 ráno, abychom se stihly ubytovat, do růžova vyspinkat a posléze úterý a středu věnovat tréninku. Takže Marťák zapíná mobil v 8:10 a na místo srazu přijíždí před devátou. Nezabili jsme ho. Cesta OK, dokonce se nám podařilo i večer ubytovat.
Hrálo se na dvou osmnáctijamkových hřištích
První z nich bylo v Parc de Loisirs d´Olhain, kde se konalo i vše ostatní. Většina jamek (11) byla umístěna na sousedícím golfovém hřišti. Nejdelší kurz, co jsem kdy zažil, 2725 metrů, par 62 (zbožným přáním). Dva pětipary (330 m a 292 m), nejdelší čtyřpar 246 m. Většina jamek obtesaných OB anebo hustým křovím, někdy i obojím. Golfové greeny a bunkry byly OB. Travička tak dva centimetry, žádné hledání disků, tedy když neskončil těsně vedle v tom nejhustším křoví. Překvapily dvě jamky, které z části kopírovaly jamky golfové. Se sklonem, za který by se nemusela stydět ani černá sjezdovka. Jedna nahoru, druhá dolu. Zpestření hry zajišťoval silný vítr, pro okolní větrné elektrárny bylo zvoleno příhodné místo.
Druhé hřiště, Parc de Wingles, bylo vzdálené cca 30 minut autem. Park na zrekultivované důlní výsypce. Tady bylo hřiště kratší (2 191 m, par 60), v cestě se však motalo mnohem více stromů a křoví. Fairway často velmi úzká, blízko koše OB nebo křoví.
Po zkušenostech z předešlých ME jsme si dali za cíl se především během tréninkových dnů úplně neodrovnat a nevypotřebovat všechen voltaren na bolavá ramena a záda. A pro to je zapotřebí pevná vůle, aby člověk lačný discgolfu při tréninku na každé jamce nevyházel všechny disky z tašky. Stejně se za ten týden toho nahází asi více než za celý zbylý rok.
První soutěžní den – čtvrtek
A zase něco poprvé. S ohledem na délku hřišť a předpokládanou dobu na jedno kolo se v Olhainu začíná v 7:00, ve Wingles 8:00, ale tam odjíždí autobus v 6:30. Takže to vyjde nastejno. Hrát dopoledne tedy znamená stávat v 5:30. Fuj. Na kurz v Olhainu se vychází za tmy. Já začínám ve Wingles a bohužel se mi během celého kola nepodařilo probudit a výsledek tomu odpovídá. Lukašíček zahrál stejný výsledek, ale na delším hřišti v Olhainu a k tomu v silném větru. Propadám lehké trudomyslnosti. Marťák začíná až odpoledne v Olhainu a hned velmi pobavil. Připravoval se velmi pečlivě, ale zradila technika. Spoléhal na budík, marně. Měl začínat v 14:00 na jamce vzdálené cca 2 km od naší ubikace a sedíc na záchodě zjistil, že je 13:57. Údajně sklidil potlesk na otevřené scéně, jak uháněl kolem jamek po cestě na tu svoji. Měl štěstí. Spoluhráči porušili pravidla a on nepřipisoval žádné +4.
Den druhý - pátek
Zase 5:30, ale tělo si už přivyká. Hlavně se v té tmě po cestě na hřiště nikde nepřerazit. Ani moc nefouká. Hra se docela daří. Asi nejdelší kolo mém v životě, cca 4 a půl hodiny. Taktak stíhám odpolední kolo ve Wingles. Jdu ve flajtu s Lukašíčkem. První půlka kurzu docela v euforii. Bohužel ke konci se asi projevuje dlouhé ranní kolo a začíná být toho discgolfu nějak moc. Trefit koš je skoro nemožné a naděje na nedělní semifinále se rozplývá.
V sobotu konečně hraju až po obědě. Pohodová hra na „dlouhým“ Olhainu. Výsledek vcelku odpovídá možnostem. Zázraky se nedějí a od semifinále ve výsledku dělí pět hodů.
Sobota
Na sobotu mě „kamarádi“ přihlásili na putting contest. Za každou zúčastněnou zemi jeden. Začíná se na sedmi metrech a koš je ještě tak ve výši 1,5 m na pódiu. Postupuje ten, kdo se alespoň jednou ze tří pokusů trefí. Řádně posilněn zbývajícím českým pivem nastupuju a splňuju si svůj závazek – postup do druhého kola. A jde se dál a dál. Ke konci už mám pocit, že tam ani nedohodím. A hele, je z toho dělený třetí místo a dostávám dva disky, které nejspíš nikdy nepoužiju, ale jsou krásně flekatý.
Neděle
V neděli zkoukneme nějaká semifinále a finále. Pořád kroutím hlavou, jak uměj junioři a kam ty některý vyžlata dohoděj. Dokonce po prvních dvou kolech měl nejlepší junior lepší skóre než Open. Nejlepší Open jsou samozřejmě někde jinde než my. Ale třeba délkou je už Lukašíček dohání. Asi největší rozdíl je v patování. Pro ně nějakých 10 m není většinou žádný problém. My přemýšlíme, jak si přihodit, abychom se vyhnuli trojpatu. Potom si chceme přihodit co nejblíže ke koši a z toho často pramení zbytečné komplikace.
