Frisbee jako téma svého dokumentu zvolila Natasha Cohan, Američanka z Newtonu v Massachusetts, která v Praze dokončuje semestr na Prague Film School. Dvacetiletá studentka filmové tvorby na Oberlin College ultimate nikdy nehrála, přesto díky svým frisbee kamarádům a teď i natáčení považuje tento sport za velmi atraktivní.
Co tě přivedlo do Prahy?
Chtěla jsem poznat novou zemi. Navíc Prague Film School je zajímavá tím, že tady nestudují jen Američané, ale studenti z celého světa a to mě přitahovalo. O Praze jsem slyšela samou chválu a chtěla jsem ji poznat.
Na jaký filmový obor se specializuješ?
Můj studijní program tady v Praze se jmenuje The Semester in Film a zahrnuje scenáristiku, režii, kameru a střih. K tomu jsem si vybrala ještě dva alternativní předměty, dokumentární produkci a filmový průmysl. Po příjezdu do Prahy jsem byla připravená dělat dokumentární tvorbu, ale teď si nejsem jistá. Baví mě psaní, režie i střih a cokoli z toho připadá v úvahu jako moje budoucí specializace.
Co tě vedlo k tomu natočit film o frisbee?
Vždycky jsem považovala frisbee za nádherný sport. Hodně mých kamarádů na střední škole a pak na univerzitě hrálo frisbee a v jejich kolektivu jsem se vždycky cítila moc fajn. Samí pohodoví a zajímaví lidé. Taky mě zaujal sport, kde smysl pro fair play a úcta k soupeři hrají tak velkou roli.
S jakým záměrem jsi film točila?
Film seznamuje diváky s frisbee jako sportem a představuje frisbee komunitu v Praze. Také jsou ve filmu zachyceny tváře a osobnosti hráčů FUJ, týmu, který má před sebou určitě slibnou budoucnost.
Volila jsi FUJ z nějakého konkrétního důvodu nebo šlo o náhodný výběr?
Vybrala jsem FUJ, protože jsem na ně našla kontakt. Volala jsem Davidovi, který mě odkázal na Vojtu. Kvůli jejich odkazu na expats jsem taky odhadla, že jim nebude vadit komunikace v angličtině. A pak když jsem tým viděla, všichni byli moc milí a nadšení do frisbee, takže nebylo o čem pochybovat.
Jak jsi postupovala při natáčení?
Nejdřív jsem kontaktovala Vojtu, jestli s natáčením souhlasí. Na tréninku FUJ jsem se pak setkala s hráči a pozorovala je při hře, abych si udělala představu, jaké typy záběrů budou fungovat. Pak přišlo natáčení. Točila jsem na tréninku, pak rozhovor s Vojtou a s Katkou a taky na halovém mistrovství republiky v Brně.
Co z toho tě nejvíc bavilo?
Nejlepší bylo natáčení na tréninku a v Brně. Sport filmuju obzvlášť ráda a tady se bylo na co dívat.
Jakým sportům se věnuješ?
Sportuju celý život. Na střední jsem hrála basketbal, pozemní hokej a lakros. Teď hraju pozemní hokej za univerzitní tým na Oberlin College v Ohiu.
Nemáš teď po natočení filmu chuť začít hrát frisbee?
Je to tak. Ještě rok budu hrát za univerzitu, ale po skončení studia bych frisbee ráda zkusila.
Změnilo natáčení tvůj pohled na frisbee?
Vždycky jsem frisbee vnímala jako rychlý sport, při kterém se hodně běhá. Při natáčení jsem si uvědomila, jak složitá a zároveň krásná je technika házení a že právě díky tomu přináší frisbee tak zajímavou podívanou. Frisbee je vizuálně atraktivní i z pohledu kameramana. Přirovnala bych to k americkému fotbalu. Tam taky sleduješ letící předmět a často fantastický chyty.
Mnoho lidí stále nemá tušení o tom, že se frisbee hraje týmově a na kompetitivní úrovni. Mění se v Americe pohled na tenhle sport?
Myslím, že povědomí o frisbee v USA roste. Už to není jen „alternativní sport pár klubů“, ale sport náročný po fyzické i technické stránce. Vzniká tu více týmů a frisbee začínají hrát už i malé děti.
Jak sis Prahu představovala před svým příjezdem? Jmenuj tři důvody, proč by ses do Prahy chtěla vrátit.
Představovala jsem si Prahu jako historické a velkolepé město se spoustou nádherných budov, což se mi také potvrdilo. Vrátila bych se na procházku podél řeky, za krásnou architekturou a českým jídlem.
