Všechno zlé je pro něco dobré

Tuto pro leckoho otřepanou frázi lze v nadsázce považovat za motto, které výrazným způsobem popostrčilo pražské FUJ blíže evropské openové elitě. Evropský šampionát reprezentací, který se konal na přelomu července a srpna v Kodani ukázal české openové reprezentaci nepříjemnou realitu evropského ultimate a sice, že, další lidovou slovesností řečeno, "bez práce nejsou koláče" Jako koláče se zde s trochou nadsázky přímo nabízejí vysněné evropské medaile, ke kterým se z mnohých důvodů český tým ani nepřiblížil. Jedním z těchto důvodů je bezesporu ona práce, za kterou lze v této slovní hříčce považovat fyzickou přípravu. To ostatně potvrdil i náš fyzio guru Kuba (sám vrcholový sportovec), který naše výsledky hodnotil slovy: "Frisbee po taktické stránce sice tolik nerozumím, ale jedna věc je mi jasná – po fyzické stránce patřil český tým v openu mezi ty nejhorší." Toto nelichotivé, leč pravdivé hodnocení se dotýkalo zčásti všech týmů, které měly v repre své zástupce, a ani FUJové zde nebyli žádnou výjimkou. Právě proto jsme si ještě před odjezdem z Kodaně slíbili, že jako jediný český tým, který se v openu kvalifikoval na evropské klubové finále do Wroclavi, uděláme něco pro to, aby nás od vysněného umístění v top 10 opět neoddálila naše vlastní fyzická nepřipravenost (skoro bych se nebál použít sousloví "fyzická zaostalost").

 

Toto poučení jsme pak začali šířit mezi ostatní FUJe a hlavně jsme mu přizpůsobili naši přípravu. Bez dlouhého otálení jsme proto v půlce srpna začali před každým tréninkem běhat sprinty do kopce a na trénincích jsme se věnovali především fyzické přípravě a herním činnostem v únavě. Přestože mnohým by takové tréninky přišly až otravné, společně nás to bavilo, na tréninky se nás scházelo v porovnání se srpnem a zářím 2014 podstatně víc a spousta hráčů si posilování a běhání zařadila do svého týdenního menu i jako individuální program. V průběhu září jsme pak nově získané fyzické fondy začali více využívat na hřišti. Vrcholem naší přípravy bylo soustředění týden před EUCF, na jehož závěr jsme si zahráli přátelský zápas s PD. Výsledek tohoto zápasu nebyl tak důležitý, přínosným pro nás byl především fakt, že i na závěr dvoudenního maratonu hry z nejrůznějších pozic jsme byli schopni využít většinu našich taktických prvků i v únavě a proti soupeři, který dorazil čerstvý.

 

Po soustředění jsme si dali už pouze jeden lehčí trénink a plni elánu a očekávání jsme ve čtvrtek vyrazili směr severovýchod. Ve Wroclawi nás první den čekaly zápasy ve skupině proti Brightonu, Heidees a Otso. Dílčí cíl pro pátek zněl jasně: vyhrát skupinu a zahrát si o postup do čtvrtfinále. V prvním zápase proti Brightonu se nám vůbec nepovedl začátek, ale proti soupeři, který nastoupil pouze v 10 hráčích, jsme postupně rychle uplatnili početní a zejména fyzickou převahu a po drtivém finiši jsme zvítězili 15:11. Na vedlejším hřišti mezitím Otso, pro mě trochu překvapivě, přehráli Heidees, kteří nás čekali v druhém zápase.

 

Vstup do druhého zápasu nám opět úplně nevyšel, ale po dvou ztracených útocích nás podržela obranná lajna, která naši ztrátu rychle umazala. Útok nám od té chvíle fungoval taktéž velmi spolehlivě a koncentrovaným výkonem jsme si dokráčeli pro poločasové vedení. Heidees v druhém poločase zabrali v útoku a naší obraně již nedali moc šancí na brejk. Náš útok v té době však již šlapal jako precizně seřízené švýcarské hodinky a i přes velkou snahu a notné stažení kádru soupeře neumožnil německému týmu získání žádného brejku. Výsledkem bylo cenné vítězství 15:13 a "postup" do boje o první místo ve skupině proti finským Otso.

 

Před kláním proti Otso jsme si ještě krátce řekli, co můžeme ještě zlepšit, a směle jsme vstoupili do zápasu, který nás mohl výrazně přiblížit k vysněné top 10. Ačkoliv FUJ někteří považovali a možná stále považují za tým, který nezvládá zápasy pod tlakem, po této sezóně a průběhu a výsledku zápasu s Otso lze taková tvrzení označit spíše za hudbu minulosti. FUJ se prezentovali koncentrovaným a vyrovnaným výkonem. V útoku jsme Otso za celý zápas dovolili jediný brejk, v obraně jsme finského soupeře mačkali jako Pepek námořník plechovku se špenátem. Odměnou nám bylo poklidné vedení, které jsme konstantně navyšovali, a nakonec i zcela zasloužené vítězství 15:11.

 

Hra, kterou jsme se ve skupině prezentovali, jakož i výsledek všech tří zápasů, nám pomalu a jasně naznačoval, že zejména díky letní fyzické přípravě již pro nás není evropská openová top 10 nedosažitelným snem, ale spíše cílem, na který můžeme naprosto reálně pomýšlet. Aby to vše nebylo až tak jednoduché, přihrál nám strýček náhoda do baráže o čtvrtfinále německé mistry Bad Skids, tým, který se v minulých letech vždy vyznačoval právě skvělou fyzickou přípraveností, která katapultovala dva jejich hráče do elitních týmů hrajících USA Ultimate series (ti na EUCF samozřejmě nebyli). Proti Bad Skidům nám úplně nevyšel začátek a skóre narůstalo spíše na straně našeho soka, průběžný stav 2:6 nás však nepoložil a postupem času jsme ze sebe setřásali nervozitu a respekt k soupeři, které nám v úvodních bodech možná trochu svazovaly ruce a nohy. Zlepšeným výkonem jsme náskok soupeře postupně umazávali a pár podařených bodů společně s postupnou euforií nás dovedli až k vedení 13:12, při kterém jsme ještě ubránili a útočili tak na vedení 14:12. Podivná situace okolo hlášky a kluzká umělá tráva nás ovšem o tuto výhodu rázem připravily a za stavu 13:14 před námi stál těžký úkol. Nejprve dát bod na 14:14 a poté v universe pointu ubránit a zaskórovat znovu. První část se nám povedla, ale v posledním bodu nám Bad Skids ukázali, že na to, abychom přes ně přešli do top 8, bude třeba ještě něco víc. Bezchybný útok korunovali milimetrovým pasem, kterému nešlo ani přes velkou snahu dvou poachujících hráčů zabránit. Výsledek pro nás byl v tu chvíli krutým ponaučením, že ne vždy lze ztracené útoky z první půle dohnat skvělým finišem. Snaha, kterou jsme do tohoto zápasu a zejména do přípravy na turnaj vložili, však nezůstala bez odezvy. Částečnou odměnou nám bylo uznání jak ze strany soupeře, tak ze strany ostatních týmů.

 

I přes prohru v pre-quaters žily naše šance na dosažení vytyčeného umístění v top 10 dál. Cesta vedla přes naše regionální soupeře z jihu, rakouské thebigEZ a Catchup. Oba tyto zápasy jsme vyhráli shodným skóre 15:11 a v obou těchto zápasech nám opět pomohla především lepší fyzická připravenost, která našim soupeřům jednak podstatně snižovala šance na získání brejku a zároveň dostávala jejich útočné lajny pod tlak, z čehož pramenily i ztráty disku a body, které si naše D-line úspěšně připisovala. Top 10 jsme tedy dosáhli již v sobotu. Poslední zápas v neděli nás čekal proti švýcarským Freespeed a ačkoliv jsme již stanoveného cíle dosáhli, rozhodli jsme se, že úspěšný turnaj chceme korunovat jednociferným umístěním a s jedinou porážkou. Tomuto předsevzetí jsme šli naproti od prvního bodu, kdy jsme využili především pomalejšího startu soupeře, jemuž zbývalo již pouze třináct hráčů. I přes tento nízký počet se však Freespeedi rozhodli, že nám nedají nic zadarmo, Navzdory notné únavě a poměrně nepříznivému poločasovému skóre 8:4 nám v druhé půli notně zatopili. My jsme si naopak vybrali několik slabších chvil a tak se pomalu schylovalo k dramatu. To se však díky včasnému zásahu a zkoncentrování našich řad nekonalo, když jsme i přes jednu neuváženou volbu proměnili hned náš první matchball a zakončili tak turnaj cenným vítězstvím 15:13.

 

Deváté místo nelze než hodnotit jako úspěch. Na jednu stranu se nám povedlo vylepšit naše poslední umístění o šest pozic, ale hlavně jsme našli cestu, jak se přiblížit a možná časem i stát součástí evropské klubové elity. Z mého pohledu je to cesta, kterou se v ČR momentálně vydává pouze několik individuálních hráčů napříč top týmy, což v evropské konkurenci prostě nestačí. Důležitost fyzické přípravy ostatně dokládá i umístění CUSB La Fotta a lotyšských Salaspils WT, dvou týmů, které rozhodně nevynikají přehnanou herní tvořivostí nebo propracovanými taktickými variantami, ale přesto dvou týmů, které si EUCF slovy fotbalové hantýrky odjezdili po pr**li takovým způsobem, že nikdo nemůže říct, že evropské medaile našly své majitele čirou náhodou. Jedinou otázkou pro české openové týmy do budoucna zůstává, jestli jsou schopny a ochotny projít si tuto leckdy nelehkou cestu nebo jestli raději budou hledat své štěstí jinde.