Jely jsme v celkem nadupané sestavě, ale všem bylo jasné, že na přední příčky nedosáhneme bez boje. A tak jsme oblékly dresy v národních barvách, tvářenku a oční stíny jsme vyměnily za natetované modřiny, škrábance a facky, na zbytek nepotetovaných částí těla nakreslily vlajky, až naše dříve jemné tvářičky vypadaly natolik děsivě, že jsme se konečně mohly vydat hrdě se bít za co nejlepší umístění.
Jak jsem již řekla, bylo jasné, že to nebude jen tak: ve skupině s týmy Německa, Británie, Izraele, Irska a Slovenska jsme neměly jisté vůbec nic, moc dobře jsme si pamatovaly, jak jsme na EYUCu 2011 s prvními třemi výše uvedenými týmy prohrály.
Základní skupina
Do prvního zápasu proti VB jsme šli všichni s velkým respektem. Ovšem hned první útok byl úspěšně proměněn a to nás nakoplo a dovedlo až ke konečné výhře (17:5). Britky nestíhaly, ačkoli měly několik hráček, které jsme viděli už ve Wroclavi, takže zápas jim zřejmě prohrála spíš psychika než nezkušenost. My jsme však neusnuli na vavřínech, věděli jsme, že nás čeká další nepříjemný soupeř: Israel. Ještě dnes si pamatujeme náš zápas z roku 2011, kdy jsme právě s touto reprezentací prohrály boj o umístění, nicméně jsme se nenechaly zastřašit a do zápasu jsme nastoupily na 100%. Snaha se vyplatila a my jsme se opět mohli radovat z výhry “bez capu”, tedy opět jsme skončili před koncem času bodovým limitem 17ti bodů.
Na večeři bylo neskutečné horko, až jsme chvílemi mysleli, že blouzníme a že zpráva, že Česko je zatím jedinou neporaženou zemí, se nám snad jen zdá.
Ve středu nás čekalo Irsko. Hodně jsme hrály obranu 3-3-1, která na Irky zabrala a ačkoli hrály dobře a dost vyrovnaně, vždycky se u nich nakonec projevila nějaká “mezera”, ztratily disk a my jsme ze zápasu opět odcházeli se sedmnáctkovou výhrou (17:1). Ovšem večer nás čekalo Německo, což pro nás byla nepříjemná rána. Nebudeme si nic nalhávat, Němky nás přehrály. A i když jsme si je nenechaly utéct hned, daly nám pak několik breaků, o něco víc skákaly, o něco rychleji běhaly, o něco přesněji si nahrávaly, až nakonec hra skončila při skóre 17:9 a my jsme na večeři odcházely už s trošku horší náladou, i když s odstupem času musíme uznat, že to byl náš možná nejpovedenější zápas z celého turnaje.
Ve čtvrtek jsme se utkaly s týmem Slovenska. Sestrovražedný souboj byl vcelku jednoznačný, nováčkům na poli evropského ultimate jsme odskočily a opět jsme končily sedmnáctkou, i když nutno poznamenat, že holky ze Slovenska hrály moc pěkně. Touto výhrou jsme si tedy vyhrály druhé postupové místo ve skupině, což znamenalo, že nás ještě v podvečer toho dne čekalo čtvrtfinále se třetím ze druhé skupiny, což byla Francie. A protože třetí den je kritický, rozhodli kouči, že tenhle (dost možná nejdůležitější) zápas si zahrajeme “až zítra”, tedy jsme se šli všichni vyspat (meli jsme opravdu moře času) a nabrat síly na “následující den D”.
Play-off
Když jsme vstávali, dali jsme tradiční ranní warm-up, tancování u boomboxu a s další várkou šrámů jsme nastoupily na Francouzky. Bohužel jsme ztratily hned první útok, psychicky jsme se ne a ne zvednout, takže první poločas dopadl z našeho pohledu tragicky. Francouzky měly fyzicky navrch, my jsme se toho lekly a bály jsme se hrát. Že bát se je špatná taktika nám došlo ve druhém poločase, kdy jsme daly snad ¾ ze všech našich bodů (tedy 9 ze 12), ale bohužel už jsme nedokázaly vedení Francie zlomit, a tak jsme naše vysněné čtvrtfinále prohrály. Kdybyste viděli to slzavé údolí, co se pak v Kolíně udělalo… Ale aspoň jsme dostali talířky s francouzským kohoutem.
Prohra ve čtvrtfinále nás tedy poslala do poolu o 5.-8. místo, kde jsme se opět utkaly s Británií. Zápas byl “jak přes kopírák” - stejné konečné skóre, stejná nálada na obou stranách, bohužel i stejná nechuť Britek pro zápas cokoli udělat a z toho do jisté míry plynoucí nezajímavost hry. Tím pádem se nám otevřela brána k boji o 5. místo, našimi soupeřkami byly holky z Finska. Jak jsme se před každým zápasem “modlili” a odříkávali věty: ...žádáme o šanci, která je fér...ať je boj čistý!..., tak tohle tedy moc čisté nebylo. Zápas byl velmi těsný, Finky měly parádní dlouhé hody, ale co nám hru hodně zkazilo, byla skutečnost, že zřejmě moc neuměly pravidla, hádaly se s námi, na hřišti byly jak zpovykané paničky, byly drzé na naše kouče, ačkoli ti mají ke hře taky co říct, je-li to třeba, a to se tvrdě trestá na spiritu… Ale co se musí nechat, tak je fakt, že zápas zvládly o bod lépe než my a nakonec z EYUCu odjížděly po výhře 16:15 s pátým místem ony. My jsme nezvládly koncovku, honem honem jsme chtěly dostat disk do zóny a z toho se vyklubaly zbrklé hody a naopak obrany Finska, které nakonec na jistotu zaskórovalo a vyhrálo.
Takže jsme nakonec dopadly stejně jako kluci, ale myslím, že ve výsledku si to užili úplně všichni, všichni hrozně chtěli hrát (i za cenu různých zranění), což se jim určitě splnilo. A já doufám, že příští rok se sejdeme na mistrovství světa a bude to aspoň tak super, jako letošní EYUC!
