Několik vět
Už je to zase tady, ta zvláštní prázdnota, která přichází po velkém turnaji, kde jste s týmem nechali všechno, užili jste ho „do plnejch“. Ve čtvrtek odpoledne jsme natěšení a plní očekávání odjížděli směr Frankfurt nad Mohanem, kde jsme nastoupili na horskou dráhu ranního vstávání, rychlých snídaní, rozcviček, házení, drillování, motivačních řečí, základních i autových čar, náběhů, chytání, ustanovování, pivotování, hodů, chytů, fejků, brejků, radosti, napětí, time-outů, náběhů, bodů, obran, střídání, layoutů, zvratů. V předposlední zatáčce jsme narazili na zklamání, naštěstí hned za ní bylo znovupovstání a vítězství… pak už jen výklus, chillout, fandění a povzbuzování, obdiv vítězům, dekorování a fotografování. Vyplivlo nás to v neděli před půlnocí doma, bolavé s hromadou špinavého prádla, ale šťastné a spokojené.
Nedokážu náš výkon objektivně rozebrat bod po bodu, dokážu jen popsat svoje pocity. Začali jsme a najednou to šlo, a to bylo hodně fajn. Všechno, co do nás Carlos od léta dohušťoval a co jsme zkoušeli a nedokázali prodat na českém mistrovství, najednou začalo zapadat do sebe, partička individualit se slila do jednoho dobře namazaného stroje, kterému sice občas nějaké kolečko zaškobrtlo, ale vždycky se zas rozběhlo a šlapalo líp než předtím. Porazili jsme "
tučňáky", "
rusy", "
taloše" - u toho nám krásně fandili všichni „naši“ (a že jich ve Frankfurtu bylo), vyprovodili jsme i "
kravičky", to všechno nás ale vyčerpalo na tolik, že jsme těsně nedosáhli na "
slunce" a neporadili jsme si ani v semifinále s polskými "
hopery". Pak bylo ještě třeba pořádně si odpočnout a pak vlítnout bez respektu na veselé polské rarášky
Flow a dojít si pro BRONZ!
