Andy Stringer

Kdyby nejlepší hráči z mistrovství Evropy v Londýně utvořili jeden tým, mohli by pak soutěžit s americkou špičkou, říká Andrew Stringer, bývalý hráč Johnny Bravo, jednoho z předních týmů americké UPA. Po studiích managementu a marketingu na Colorado State University in Fort Collins odjel Andy do Prahy, kterou mu přátelé vychválili a kde tušil pracovní příležitost coby učitel angličtiny. Ale ani učitelský certifikát mu nepomohl najít místo. Tři měsíce v Evropě strávené cestováním a hraním frisbee ho nadchly a je dost možné, že se tu objeví opět příští rok.

Nenašel jsem firmu, která by mi pomohla získat pracovní povolení. Je to moc nákladný proces a firmy proto radši najmou někoho z EU. Byl jsem na pár pohovorech, ale nikdo mi nedokázal poradit. Nikdo tady pořádně neví, jak ten systém funguje.

Nejdřív jsem našel kontakt na Frankieho z PD a poslal mu email. Odpověděl, ať přijdu na trénink, ale já jsem zrovna ten večer neměl čas. Napsal jsem mu pak znovu, jestli netrénují jinak, protože už byla dřív tma, a přišla stejná odpověď. Našel jsem tedy kontakt na Dvojtu z FUJ, který mi hned napsal, kam mám přijít na trénink, jak se tam dostanu a informoval mě o dalších akcích a změnách.

Hra tady je mnohem spiritovější, než na co jsem zvyklý z domova. Na turnaji se máš jako král. Za relativně nízký startovný dostaneš spoustu jídla. Ve Státech se organizátoři snaží na turnajích vydělat a hráči se proto nemají tak dobře. V Evropě vidíš mnohem lepší hráčky než v Americe, což v open neplatí. Tady jsou holky mnohem spolehlivější. Umí chytat, házet a neztratí disk. Tak třeba dvojčata mají neuvěřitelný hody. Ale ne abyste tohle vyprávěli v Americe.

Především není tak kontaktní. V Americe se dost často hráči strkají a přetlačují a brání dost na tělo. Když to udělám tady, setkám se s kritikou. Při jednom zápase v Kimle jsem byl faulovanej, ale nehlásil jsem to. Soupeř se mě ptal, jestli to nebyl faul. Líbilo se mi, že byl upřímnej. Ve Státech tohle už většinou nepotkáš.

Další rozdíl, který jsem tady zaznamenal, je malá podpora od spoluhráčů. Sideline talk, jak říkáme, je velká pomoc pro tým, je to jako mít osmého hráče na hřišti. Mluvit na markera, ale i na obránce, který kryje náběhy na dlouhou, je hodně zásadní. Když vidíte, že přihrávka nepůjde, upozorníte obránce, který pak přestane sprintovat a začne bránit k disku. Ušetříte mu tak zbytečnou námahu. Sideline talk je velice důležitý. Několikrát jsem pomohl ubránit disk, když jsem radil spoluhráči z lajny.

Před sedmi lety. Ve druhým ročníku na střední v Illinois. Pokračoval jsem na univerzitě v Coloradu a pak se šťastně dostal do Johnny Bravo.

Pár kamarádů z univerzity do týmu vzali a já jsem jim tenkrát řekl, že si spolu jednou v Bravo zahrajeme. Měl jsem velkou motivaci. Navíc jsem hodně soutěživý, takže takovýhle cíl byl pro mě atraktivní. Poprvé jsem to zkusil ve druhým ročníku, ale nevzali mě. Byl jsem jen „practice player”. Mohl jsem s týmem trénovat, ale nejezdil jsem na turnaje. Pak se jeden jejich hráč odstěhoval a já přišel na jeho místo.

Moje první sezona v Johnny Bravo byla v roce 2007. Do Boulderu, kde tým trénuje, jsem to měl hodinu autem. Jezdil jsem tam na víkendy a přes týden jsem byl ve škole. Bylo to dost náročný. Na podzim, kdy vrcholí klubová sezona, jsem se univerzitnímu týmu věnoval minimálně. Ale na jaře jsem s nimi hrál pořád a tým jsem vedl jako kapitán. S Bravo jsem se dostal hned první rok do finále na UPA Nationals. Druhý rok už jsem byl větší součást týmu. Hodně jsem se zlepšil i díky zkušenostem z univerzity. Ten rok jsme skončili třetí. Byl to hodně vyčerpávající rok s minimem volných dní. Ale mně to nevadilo, protože hraju moc rád.

Pošleš email jednomu z kapitánů. Pak se účastníš takzvaných tryouts. To je série několika přátelských utkání proti týmu z University of Colorado a jednoho turnaje v Texasu. Čím víc zápasů odehraješ, tím víc na sebe upozorníš a ukážeš, jak umíš hrát. Na těchto turnajích nejlepší hráči z Bravo moc nehrají. Pak je tu finální část tryouts, víkend, během kterého si Bravo vybere nové hráče.

Kdybych se k nim chtěl vrátit, což asi budu chtít, tak budu muset znovu projít výběrem. Pokud hráč neopustí tým na delší dobu, zůstává členem týmu i pro další sezónu. Tohle pravidlo se ale možná bude měnit vzhledem k tomu, že letos skončili až osmí. To je dost špatný.

Odešlo deset dobrých hráčů. Oženili se, založili rodinu nebo odešli hrát jinam. Na jejich místa přišli noví hráči, z nichž asi pět na to vůbec nemělo. Na roster se vejde 27 hráčů a tým měl pocit, že ta prázdná místa musí vyplnit. Přitom ale nepotřeboval nabírat nové hráče. Je jasný, že na turnajích nemusíš slabé hráče stavět, ale chceš přeci, aby taky hráli. Tak je necháš hrát jeden bod, čímž většinou dáváš bod soupeři. V nejvyšší soutěži může ale jeden takový bod rozhodnout.

To určitě ne. Byl jsem dobrý na obranu, ale jako útočník jsem slabší. Na rozdíl od týmu na škole, kde si vybereš mladého atleta, kterého pak učíš hrát, do klubového týmu už nabíráš hotové hráče. Já jsem byl výjimkou. Byl jsem dobrý atlet, ale techniku jsem moc neovládal. Měl jsem ale štěstí, že mě přijali a věnovali se mi. Jsou hráči, kteří to zkoušejí opakovaně a bez úspěchu. Výborný hráč z nich nikdy nebude.

Frisbee scéna v Coloradu je hodně zajímavá. Je tu několik středně dobrých mixových týmů a jeden open tým, Johnny Bravo. Když chceš hrát open, musíš se dostat do Bravo. Zatím se neobjevil nikdo, komu by se chtělo založit nový tým. Je to moc práce a velká zodpovědnost. Všichni členové Bravo jsou týmu velmi oddaní. To je hlavní rozdíl oproti univerzitě, kde je plno hráčů, kteří vidí v ultimate hlavně prostředek zábavy a povyražení, těch odhodlaných tam je menšina.

Myslím, že jo, i když se tu najdou taky dost soutěživý hráči. Například oba Vojtové  z FUJ. Řekl bych, že je to celkem dobře vyvážený. Třeba turnaj v Kimle. Moc jsem si ho užil. Bavil jsem se s Čechy, Maďary a mohl porovnávat odlišné kultury. Dvojta nás nazval barbary, protože jsme máčeli rýži do svíčkové omáčky. Taky jsem se dozvěděl, že krávy tady bučí, zatímco v Americe mučí.

Formát turnaje byl poněkud zvláštní, ale celkem se mi líbil. Ve Státech hrajeme třeba i čtyři zápasy v řadě. A jsou to dlouhé zápasy, až dvouhodinové. Kdežto tady jsme hráli hodinový zápas, po kterém následovala tříhodinová pauza a další hodinový zápas. Fakt je, že do množství odehraného času to vyjde přibližně nastejno. Tady se navíc můžeš dívat na hru ostatních týmů. Když ale hraješ hodně naplno, při delším odpočinku ti ztuhnou svaly u nohou. Stalo se mi to na turnaji před rokem, kdy jsme měli pauzu mezi dvěma zápasy. V tom druhém jsem hrál už jen na 70%.

Horizontální a vertikální  stack, který hrajete vy, je hodně zastaralý. Pár lepších týmů hraje vertikální stack, ale kombinují ho s dalšími 15 útoky. Většina týmů hraje split stack – tři handleři vzadu a po dvou hráčích na každé straně hřiště. Náběhy dělají hráči jen z jedné strany, kterou označí jako Hot Side. Pokud některý z nich chytí disk, hráč z druhé strany, Cold Side, se přesune na jeho místo. Ten u disku se stává handlerem a pozice všech se takto točí. Pokud má tým hráče, kteří se dokážou dobře uvolnit v náběhu, k bodu mu stačí čtyři přihrávky.

Hráč, který nabíhá, by měl umět poznat, kdy jeho obránce není v dobré pozici, aby ho mohl následovat. Rychlá změna směru je taky dobrá taktika. Pokud běžíš naplno a rychle změníš směr v otevřeném prostoru, skoro vždycky setřeseš obránce. My jsme náběhy hodně trénovali, z lajny a s těsnou osobní obranou.

Hrál jsem v obranné lajně. Bravo střídá obrannou a útočnou lajnu, což je pro týmy v nejvyšší soutěži typické. Pokud soupeř rád hraje dlouhou, braň ho k disku a naopak. Donuť soupeře k těžkým přihrávkám a k jiné hře, než na kterou je zvyklý.

Je snadné ho ubránit. Když jsem hrál v Kimle s FUJ, útok byl zmatený, nebylo jasné, kdo kam nabíhá, chyběly návazné náběhy. Když se to ale tým naučí, první náběh jde zezadu apod., pro obranu je to pak čitelné. Vertikální stack neumožňuje dobrou návaznost hry a nedává prostor pro přihrávky na dlouhou, což je další věc, která se tady ve srovnání s Amerikou vůbec nepraktikuje.

Bravo trénuje dvakrát týdně  a každý trénink trvá tři hodiny. Tréninky jsou hodně  intenzivní. Pamatuju, že jsem byl po tréninku víc unavený než po zápase. Jednou týdně jsme posilovali, i když posilování bylo vlastně součástí každé naší přípravy. Všechny náběhy a drily jsme dělali na 100%. Zlepšuje to fyzickou kondici.

Bravo zpravidla nevybírá hráče podle sympatie a ze známosti. I když letos podle těchto kritérií  vybírali. Neměli by však. Ale i tenhle kompetitivní tým nežije jenom sportem. Byli jsme společně třeba kempovat. Lovili jsme ryby, vařili a frisbee v tu chvíli neexistovalo. Trvalo mi rok, než jsem začal s týmem trávit čas i mimo hřiště. Jednou za měsíc jsem zůstával po tréninku na sobotní akci s týmem.

V pátek a v sobotu jdou všichni brzo spát. Pár lidí si dá pivo, ale tím to končí. Místo alkoholu se ponoříme do ledové lázně. Je to sice krutý, ale balzám na nohy. Většinou jsme kupovali zpáteční letenku až na pondělí a oslavu vítězství jsme zapíjeli v neděli.

Od dubna do července se trénuje volněji, tak jednou týdně. Hrajeme přátelská utkání, často v mixu. Intenzivní příprava začíná v srpnu. Trénink je ve středu a v pátek a účast povinná. Každý druhý víkend máme turnaj, který je důležitý kvůli nasazení v Nationals. V hlavní sezóně odehrajeme pět velkých turnajů včetně Sectionals, Regionals a Nationals.

To záleží, kam se vydám. Pokud se vrátím zpátky do Prahy, budu tady hrát. Před odjezdem z USA jsem si uvědomil, že nemůžu opírat život o ultimate. Ultimate se hraje všude a já myslím, že jsem natolik dobrej, že si všude zahraju. Teď mám v plánu najít práci v Denveru, našetřit peníze a vrátit se do Evropy. V hraní bych rád pokračoval. Vezmu, co život nabídne. Opustil jsem všechno, když jsem odjel do Prahy, jako jsem předtím opustil všechno, když jsem odešel studovat do Colorada, daleko od domova. Kdekoli se ocitnu, budu se snažit pozvednout úroveň ultimate a hlavně povědomí o něm. Je hodně lidí, kteří si kompetitivní ultimate ani nedokážou představit. Pro ně je to jen házení talířem.